Schválně. Kolikrát v životě jste řekli ANO něčemu, co jste vnitřně nechtěli? Něco, co vůbec nebylo v souladu s vaším nastavením, cílem nebo náladou? Já nesčetněkrát. A nikdy to nepřineslo nic dobrýho krom mojí nasranosti na sebe samotnou. Za posledních pár let se toho hodně změnilo. Slovo NE už ve mě nevyvolává negativní konotaci, ale spíš pocit, že si sama sebe a svýho času vážím.
Zdroj: Pinterest
V práci zhasínáte poslední, ToDo list dlouhej jak účtenka z prvního rodinnýho nákupu v Ikei a volný čas nula. Když se vás ovšem kolegyně v 5 odpoledne zeptá, jestli jí nemůžete s něčím pomoct, vylítne z vás automatické jasně s hořkou pachutí a sebe-lítostivým dozvukem. Proč já kráva neřekla NE?
A těch situací se denně rojí mraky:
Klient po vás chce práci navíc, kterou nemá zaplacenou.
Parta kámošů vás zve na akci, ale vy chcete sedět na gauči s vínem a knížkou.
Naskytl se vám fakt boží projekt, ale vy už na něj nemáte kapacitu.
Rozhodnete se, že večer nechcete pít, jenže místo respektu okolí se dostaví tlak.
... a vy s každým dalším ANO otevíráte dveře druhým a zavíráte je sami sobě.
Bojíte se dát svoje potřeby na první místo, protože co si o mně ostatní pomyslí. U mě hrál vždycky roli strach, strach z toho, jak to druhá strana vezme a že budu za tu špatnou. Trochu to zavání tzv. syndromem hodný holky, kdy si myslíte, že kvůli NE vás budou mít ostatní míň rádi.
Zdroj: Pinterest
Když jsem před pěti lety nastoupila do eVisions, moje touha zavděčit se všem s sebou přinášela chaos, seznam úkolů praskající ve švech a vědomí, že jdu sama proti sobě.
Najednou vedete tým 5 lidí a už to není jenom o vás. Musíte dávat věcem prioritu a pekelně dobře si rozmyslet, jak s kapacitami lidí i těmi svými naložíte.
Frustrace je skvělá v tom, že když už se vám zdá, že jste úplně v prdeli, donutí vás udělat radikální změnu. Protože nechcete pracovat o víkendech a mít diář zaplněnej úkolama, který vám nedávají smysl. A dělat věci, který dělat nechcete. Jasně, občas je potřeba vynýst koš, zaplatit daně a dojít do krámu pro hajzlpapír a zaremcat si, že to kilo jste mohli utratit jinak. Jenom tak, z principu. Ale když má člověk na vybranou, proč nezvolit sebe?
A tak přišel zlom. Chvíle, kdy jsem si uvědomila, že pokud se mám někam posunout, musím kopat za sebe a za svůj tým. Moment, kdy si řeknete fuck it. To, co mi po pracovní stránce pomohlo nejvíc, bylo mít jasnej cíl a směr a začít postupně říkat NE na věci, co s tím nebyly v souladu. A mít na párku, co si kdo myslí. Bylo to něco jako začít s otužováním. Párkrát je to nepříjemný, ale jakmile si tělo i hlava zvykne, je to pohoda. Vzpomínám si, že po prvních pár situacích jsem cejtila neskutečnou úlevu, ne-li údiv, že se vlastně vůbec nic nestalo. Že život jede dál. A že jsem vyhrála sama nad sebou.
Zdroj: Pinterest
A je úplně normální, že ze začátku máte tendenci si to NE obhajovat. Mysl si v tu chvíli vytváří iluzi o možným konfliktu a odmítnutí.
To je přirozená reakce mozku, která pramení z dětství a výchova i systém ji většinou akorát umocňuje. Super je, že i tohle naprogramování se dá odnaučit. Všechno to ale začíná v nás samotných a otázkou, jak moc si sami sebe vážíme. A taky v uvědomění, že i NE je celá odpověď a není potřeba si ji obhajovat.
Umění říkat NE jsem si sice osvojila díky práci, ale asi nemusím říkat, jak moc se mi to propsalo do osobního života.
Jsem zvědavá, jak to máte vy. Taky pro vás NE není nebo nebylo přirozený a museli jste na tom zapracovat? Nebo jste teprve ve fázi frustrace a váš pohárek trpělivosti přetekl?
Těším se na vaše postřehy.
J.
Comments