Je ti skoro 30 a právě jsi dala po 6 letech v práci výpověď. Sluší se blogovat? Dělat něco, co nevynáší peníze, nepřebereš za to Oskara... ani si tím nevytvoříš pasivní příjem? Asi ne. Jenže žít podle společenských pravidel mi nikdy nešlo. A tak znovu čtete tyhle řádky.
"Udělala jsem to tak, že jsem vzkřísila každou část sebe, kterým jsem se kvůli pohodlí ostatních naučila nedůvěřovat, které jsem se naučila schovávat a ignorovat:
Své emoce.
Svou intuici.
Svou představivost.
Svou odvahu.
To jsou klíče ke svobodě.
To jsme my.
Budeme mít odvahu odemknout se?
Budeme mít odvahu osvobodit se?
Vystoupíme konečně ze svých klecí a povíme samy sobě, blízkým i světu: Tohle jsem já?"
– Glennon Dyle, Nespoutaná.
"Hele tohohle místa se drž, co by za to ostatní dali, to je prostě bomba! Máš svobodu, super peníze. Vždyť ty si vůbec nemáš na co stěžovat", říkal mi kdysi dávno kamarád.
Jo. Má pravdu, ten kluk. Mám se mít dobře. Mám být spokojená. Vděčná.
"Hele všude je něco. A hlavně, teď je prostě blbá doba."
Jo, jenže blbá doba byla a bude vždycky. A taky strach. Jo, ten taky.
Je až neuvěřitelný, čemu dokážeme dlouho věřit, i když v hloubi duše víme, že už to není naše. A pod tou vrstvou dvaceti slupek slyšíme volání. Po tom, co je správný, co jsme měli udělat už dávno. A zas a znovu ten hlas utišíme. Život plyne dál, hlásek slábne a ego sílí. Jedeme na výkon, v žilách nám pulzuje adrenalin a kdo doopravdy jsme, si pamatujeme asi tak jako postavičky z Westworld. Jenže tady nejsme v seriálu ani v The Sims – tohle je reálnej svět. Svět, jehož barevnost určujeme my sami.
Seděla jsem na oblázkový pláži kousek pod Makarskou a všemi smysly jsem nasávala slanej vzduch. Pohled na třpytící se hladinu moře s oranžovou kopulí mizící za obzorem mě uklidňoval. Jen já a Nespoutaná. Knížka, která mi neřekla víc, než jsem dávno věděla, a přesto mi otevřela oči. S každým dalším řádkem jsem se rozpomínala. Nevinnej hlásek se proměnil v orchestr emocí a roztancoval každou buňku v mým těle.
Objeví se chvíle nejistoty.
Dýchejte, obraťte se do sebe, ponořte se.
Pátrejte po Vědění.
Učiňte krok, ke kterému vás popostrčí.
Jděte dál (Nic nevysvětlujte).
A to už navždy.
– Glennon Dyle, Nespoutaná.
Upřeně jsem zírala na líně šplouchající vlnky a snažila se vstřebat to, co se ve mě právě odehrává. Pláž byla liduprázdná a moje duše plná. Slibuju, že už tě nikdy nezadupu. Je na čase odejít, protože dveře ani nejsou zamčené.
A tak se stalo, že jsem opustila svůj holčičí tým, který jsem během posledních let několikrát bourala a zase stavěla. Opustila jsem firmu, jež ve mě kdysi spatřila neutuchající nadšení a dala mi šanci stát se z velký části tím, kým jsem dneska. Naskytla mi příležitost vyzkoušet si nespočet rolí – od stratéga, psychoterapeuta a školitele přes kouče až po "finančního manažera". Některý role mi sedly víc, jiný míň. Pracovat s lidma, vést je i motivovat mě ohromně bavilo, ale taky to chtě nechtě obnášelo vzdát se jistých částí sebe sama.
Jenže já nechtěla zapomenout na to, kdo byla ta mladá bláznivá holka s úsměvem od ucha k uchu, co toužila objevovat svět a plnit si sny. Holka, co milovala život. Na bucket list dosedal prach a můj ztracený vnitřní kompas mi dal jasně najevo, že nadešel čas ho rozfoukat.
Mám za sebou asi ten nejnáročnější půl rok svýho života a neskutečně se těším na projekt, co mě momentálně čeká. Důležitej, vlastně ten nejdůležitější. Jmenuje se já.
A závěrem?
~ Věnujte pozornost myšlenkám, co se vám opakovaně vrací. Intuice většinou nelže.
~ Zkuste se občas zastavit a zeptat se svý duše, jestli jste to pořád vy, anebo tak nějak ze zvyku jedete na autopilota.
~ Někdy ty naše duše totiž nepotřebujou novej dům na samotě, útěk do zahraničí ani házet mobil do řeky. Hluboko uvnitř se dost možná skrývá touha po změně, klidu a pohodě. Stačí se podívat.
~ Změna bolí. je nepohodlná, děsivá a nepředvídatelná. Ale ta síla po tom, co ji uděláte, za to stojí.
~ Mít kolem sebe lidi, co vás podporují, ať už se rozhodnete jakkoliv, je to nejcennější.
Mějte se tak, jak zrovna potřebujete.
Jsem zpět.
J.
Comments